Škola není laboratoř

Téma inkluze ve školství rezonuje již drahnou dobu. Spuštění tohoto riskantního experimentu je již takříkajíc za rohem a zdá se, že nikdo stále nemá ponětí o tom, co vlastně tato možná dobře míněná změna přinese.

Ačkoliv nepatřím k odborníkům pro oblast školství a vzdělávání, v rámci výkonu senátního mandátu se zejména s pedagogy a řediteli škol z mého senátního výboru velmi často setkávám, snažím se s nimi komunikovat a naslouchat jim. Školství vnímám jako jednu z klíčových oblastí z hlediska naší budoucnosti a konkurenceschopnosti (nejen v ekonomickém slova smyslu) a mám i osobní zájem na tom, aby bylo funkční, aby naše děti dobře připravovalo pro život v podmínkách 21. století a poskytlo jim náležité penzum uplatnitelných vědomostí a dovedností.
Z rozhovorů, které jsem s těmito lidmi absolvoval v uplynulých týdnech, cítím skutečně značnou nejistotu a nervozitu z blížící se inkluze a nabývám stále více pocitu, že tato změna proběhla bez toho, aby se právě těchto lidí kdokoliv zeptal na jejich názor.
Vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna v úterý přehlasovala prezidentské veto novely školského zákona, která byla asi poslední možností, jak inkluzi zastavit, a vzhledem k mým aktuálně získaným postřehům těch, kteří mají na kvalitě našeho školství tu největší zásluhu, tedy řadových kantorů, považuji za užitečné připojit k diskusi o inkluzi svůj názor a pokusit se přispět k tomu, abychom ještě na poslední chvíli zkusili alespoň zbrzdit tento experiment dříve, než na kvalitě našeho školství zanechá nenapravitelné negativní následky.
Předně považuji za zcela nepřijatelné, že spor o inkluzi je jejími zastánci vydáván za fatální střet dobra a zla, za něco, bez čeho naše společnost nemůže fungovat a bez čeho je nelidská, cynická a zavrženíhodná. Domnívám se, že stávající stav, kdy zkrátka děti, které z různých důvodů nezvládají vzdělávací standardy nastavené na určitém průměru, chodí do škol se speciálním režimem, je možná daleko spravedlivější, než umělá a rovnostářská snaha dát těmto dětem stejný vklad, jako mají ostatní.
Ano, nepochybně na něj mají nárok. Ale bohužel, pokud zkrátka nemají vrozené dispozice na to zvládat běžnou výuku a její tempo, nezměníme to tím, že je přesadíme do běžných základních škol a budeme dělat, že rozdíl neexistuje a nebo že jej vyrovnáme přítomností špatně placeného asistenta, který logicky nemůže látku běžné vyučovací hodiny vysvětlit ve stejném třičtvrtěhodinovém limitu nějak lépe, podrobněji či pro studenta se speciálními potřebami pochopitelněji, než samotný kantor. Domnívám se, že zde jde tak jako v mnoha jiných případech o rovnostářství za každou cenu, že zkrátka mentální či jiné rozdíly lze vyrovnávat jen do určité míry a že není v lidských silách zcela a dokonale napravit všechny přírodou dané nerovnosti.
Inkluze by prý měla být přínosem pro všechny zúčastněné strany, a zejména pak pro žáky, jak ty zdravé, tak ty znevýhodněné. Ty první by měla naučit solidaritě, pochopení, soucitu, nápomoci. Těm druhým by měla pomoci včlenit se více do společnosti, získat více vědomostí a poskytnout více příležitostí pro normální život. Bohužel se domnívám, že realitou bude pravý opak.
V prvé řadě si nemyslím, že hodnoty jako solidarita nebo soucit by měly být něčím, co by dětem měla vštěpovat škola. Ať chceme, nebo nechceme, škola by stále měla zůstávat místem, kde se vyučuje, vzdělává, nikoliv vychovává. Od školy my, rodiče, očekáváme, že naučí naše děti základním znalostem rodného i cizích jazyků, matematiky apod. Ale hodnotový systém jim chceme a měli bychom dávat sami. Z druhé strany pak nechápu naivitu, s níž si zastánci inkluze myslí, že prostředí, ve kterém budou stále „pozadu“ a nebudou mít šanci „vítězit“ bude pro intelektově znevýhodněné děti nějak výrazněji motivační, příjemné a budou se v něm cítit dobře. Cožpak má kdokoliv dobrý pocit z toho, když se může snažit sebevíc, ale jeho výsledky jsou stále podprůměrné a nebo je hodnocen podle specifických kritérií?
Jsem přesvědčen i o tom, že inkluze bude mít negativní dopady na celkovou kvalitu výuky. Byl bych nerad, kdyby toto tvrzení bylo hodnoceno jako něco nelidského či bezcitného. Ale v tomto ohledu skutečně mám na paměti především učitele, kteří na vysvětlení látky mají opravdu oněch pouhých 45 minut, a to v přeplněné třídě, což dnes není výjimkou, a za mzdu, která je mnohdy podprůměrná.
Od těchto lidí, kteří nemají jednoduché povolání, nesou velkou společenskou odpovědnost a své práci věnují i mnoho volného času, opravdu nemůžeme chtít, aby byli supermany. Aby zvládali tutéž látku vykládat na mnoho odlišných způsobů s ohledem na specifika toho kterého žáka a zvládali být soustředění i za přítomnosti dalších asistentů, kteří, ať chceme, nebo nechceme, budou představovat určitý rušivý element vstupující do jejich výkladu.
Neumím si představit, kdo by takový nápor vydržel a bojím se toho, že mnoho dobrých kantorů raději bude hledat nové zaměstnání. Stejně tak se obávám toho, že poklesne samotná kvalita výuky, že se zkrátka bude muset přizpůsobit dětem, které, byť samozřejmě nikoliv vlastní vinou, nemohou prostě zvládat běžné vyučovací osnovy, a je naší vinou, že je chceme k jejich ovládnutí touto formou nutit.
I kdyby se naplnily ony pomýlené představy o tom, že naše společnost díky tomu bude solidárnější a empatičtější, zcela jistě nebude vzdělanější, spíše naopak. A opakuji, že nikoliv vinou těch, kteří bohužel nedostali do vínku tolik, kolik ostatní společnost, ale vinou sociálních inženýrů, kteří by v rámci hledání absolutní spravedlnosti a rovnosti vlasaté ostříhali dohola, aby plešatí nebyli znevýhodněni.
Považuji za důležité zdůraznit, že školství není laboratoř, kde bychom měli a mohli testovat jakési utopické vize o harmonické společnosti. Jsem si vědom toho, že ani poslední novela školského zákona na inkluzi již nic změnit nemůže, ačkoliv návrh na její odklad padl i v rámci jejího projednávání v Senátu. Na hlasování ovšem nedošlo a v tomto smyslu se jedná o promarněnou šanci.
Přesto i v souvislosti s touto novelou a jejím obsahem mám pocit, že se ve vzdělávání snažíme zavádět stále nové a nové prvky, které v kvalitě školství nepředstavují žádný posun a pro naši vzdělávací soustavu budou znamenat naopak jen zátěž. Stačí vzpomenout např. povinný poslední rok mateřské školy, který jednoznačně znamená pouze náklady navíc, nebo otevření mateřských škol pro dvouleté děti, což s ohledem na již dnes přeplněné mateřské školy je naprosto mimo realitu.
Ač jsem realista a vím, že zvrátit inkluzi v tuto chvíli je již takřka nadlidský úkol, byl bych rád, kdyby se tak stalo. Nevidím totiž žádnou přidanou hodnotu, která by převažovala nad negativy, která tento systém přinese.

Ivo Valenta
slovácký senátor