Vláda propásla příležitost podpořit folkloristy a raději se postavila za OSA

Podle stanoviska vlády mají fokloristé dále předem oznamovat OSE detaily o konání hodů, fašanků nebo besed u cimbálu.

Poté, co jsme začátkem ledna schválili v Senátu návrh novely autorského zákona, jejímž cílem je zcela jednoznačně osvobodit producenty a pořadatele, folklórní spolky, festivaly atp., od placení autorských poplatků a souvisejících administrativních povinností v případech produkce písniček, které nemají autora a jsou ryzím lidovým výtvorem, je míč na straně vlády a Poslanecké sněmovny. Ačkoliv si tento návrh, který jsem s několika dalšími kolegy inicioval, získal v Senátu širokou podporu a prošel poměrně hladce, je zřejmé, že nás čeká ještě mnoho práce na tom, aby došel do finále a byl potvrzen také v dalších fázích legislativního procesu.
Jednu z těchto fází má naše novela čerstvě za sebou, a sice vyjádření vlády. Ta se k zákonu vyslovila v minulém týdnu schválením svého stanoviska, které, přestože nemá rozhodující vliv na osud návrhu zákona, má doporučující charakter pro zákonodárce. Bohužel musím konstatovat, že ani přes podporu vládních senátorů našemu zákonu se vláda postavila spíše na stranu mocného Ochranného svazu autorského (OSA), kterému chce i nadále ponechat nárok na povinné ohlašování folkloristických akcí, přestože je ve výše uvedeném případu neautorské produkce naprosto neodůvodněné a nesmyslné.
Ačkoliv obecně vláda k novele autorského zákona zaujímá neutrální postoj, je pro mě zklamáním, že jej kritizuje právě v tak stěžejní otázce, jakou je ohlašovací povinnost pořádání folklorních kulturních akcí. Tuto povinnost totiž považuji u folklorních souborů, které většinou fungují na neprofesionální, dobročinné a dobrovolné bázi, za obdobnou zátěž, jakou jsou autorské poplatky samotné. Vláda ve svém stanovisku fakticky hájí pohodlí a jistotu správců autorských práv, tedy zejména právě OSA, která se především v poslední době stala terčem velmi ostré kritiky za způsob, jakým přistupuje k vybírání autorských práv. Pozice OSA se ukazuje stále silnější a její nároky na pořadatele a dodavatele kulturních akcí stále nenasytnější a nemravnější, a to zejména ve finanční rovině.
Cílem naší novely je, jak jsem již uvedl, jednoznačně garantovat, že folkloristé jako držitelé národních tradic a provozovatelé písniček, které si nikdo nemůže neoprávněně nárokovat, nemusí za svou pro společnost jednoznačně přínosnou aktivitu nic platit a zároveň ani nebudou mít žádné byrokratické povinnosti. Ano, folkloristi by tak předem nenahlašovali svou akci inspektorům OSA, ale zároveň jsem přesvědčen o tom, že pořádané akce jsou natolik transparentně medializovány, že by si OSA mohla kdykoliv přijít zkontrolovat, zdali hraný repertoár skutečně nepodléhá autorskému zákonu. Za provizi, která se podle výroční zprávy OSA pohybuje kolem 15 % ze všech vybraných autorských odměn, to není nic, co by tento spolek dělal zadarmo.
Nicméně se domnívám, že jednoznačné vyloučení lidových písniček z autorských poplatků je principiálně správně a že pokud někdo neporušuje zákon tím, že by hrál písně, jež jsou autorské, tak by přeci neměl být zbytečně popotahován. Není přeci normální ani smysluplné hlásit dozorčímu nebo kontrolnímu orgánu, že neobcházím zákon, a nikdo tak v žádném jiném případě nečiní.
Velmi dobře vím, kolik píle, snahy a úsilí vynaloží naši folkloristé muzikanti ze Slovácka, ale i z jiných regionů, kteří hrají k radosti a potěšení nás všech písničky, jež jsou drahocenným dědictvím předchozích generací, které by nikdo neměl zpoplatňovat ani jinak problematizovat, k tomu, aby mohli svou činnost provozovat. Proto chci jednoznačně deklarovat, že je pro mě nepřijatelné, aby tito lidé podléhali povinnostem, které jsou naprosto nadbytečné. Jsem proto připraven stát si za svým a i nadále činit vše pro to, aby náš návrh zákona i přes zmíněný kritický pohled vlády prošel v navrženém znění.
Pokud si vláda neuvědomuje, že folkloristé potřebují naši podporu a že si nezaslouží šikanu ze strany OSA, pak věřím, že si to dobře uvědomí poslanci. Budu je v tomto smyslu oslovovat a pokusím se o to, aby zákon prošel co nejdříve. Věřím, že se nám to společně podaří.

Ivo Valenta
slovácký senátor