Měly by mít OSVČ nárok na třetinu sádry nebo třikrát lepší sádru?

Odbory vystartovaly proti živnostníkům. Ale kdo je chce ve skutečnosti zašlapat do země?

Přiznám se, že jsem byl doslova šokován, když jsem si přečetl slova odborového předáka Josefa Středuly o tom, že by živnostníci měli mít nárok POUZE na „třetinu sádry nebo třetinu srdeční chlopně“, protože podle něj nepřispívají dostatečným způsobem do veřejného zdravotního pojištění. S tímto výrokem absolutně nesouhlasím a myslím si, že se odboráři pouze snaží rozdmýchat nenávist proti těm, kteří se rozhodli uplatnit své schopnosti a dovednosti nikoliv v zaměstnaneckém poměru, ale jako samostatní podnikatelé, často jako špičkoví řemeslníci, kvalitní místní producenti, profesní specialisté či poskytovatelé regionálních služeb.
Tito lidé se vrhli do samostatně výdělečné činnosti nikoliv proto, aby parazitovali na sociálním státu, ale naopak aby měli šanci dosáhnout vyšších cílů a stali se tak pro celou společnost, a v konečném důsledku i státní kasu, daleko prospěšnějšími, než kdyby zůstali „zaparkováni“ v řadách zaměstnanců nebo dokonce příjemců sociálních dávek. V poslední době se však proti živnostníkům a malým podnikatelům rozpoutal nevídaný boj.
Chci se proto ptát, komu má tato likvidační kampaň prospět a co je vlastně jejím skutečným cílem. Nevěřím, že odborářům, kteří mají hájit zájmy zaměstnanců (a tedy předpokládám, že i těch zaměstnanců, kteří pracují třeba právě pro OSVČ), jde skutečně o to, aby živnostníci pověsili své řemeslo na hřebík, propustili zaměstnance a raději vyrazili na úřad práce. Nevěřím ani ministerským úředníkům, že si nedokáží spočítat, že vysát další peníze z těch nejmenších podnikatelských subjektů nejen, že nepřinese žádné zásadní příjmy do veřejných rozpočtů, ale naopak navýší jejich nevyhnutelné výdaje, protože tyto firmy jednoduše zkrachují. Ještě bych snad dokázal pochopit zájem některých nadnárodních korporací, kterým tak trochu překáží snaživí a šikovní čeští a moravští živnostníci, kteří si i v globalizovaném prostředí stále dokáží uhájit svou podnikatelskou existenci. Nemyslím si však, že by jim vůbec stálo za to vést tuto systematickou válku, neboť ekonomické benefity by byly více než zanedbatelné.
Tak kdo? A proč? Není to náhodou tak, že politické reprezentaci jednoduše došla konstruktivní témata a tak se snaží vytvořit další mediálně-politickou zkratku a v živnostnících a OSVČ najít „nepřátele lidu“, kteří mohou za to, že stát nevybírá dostatek peněz na daních a nemůže tak realizovat nabubřelou představu sociálního státu či vypisovat miliardové tendry pro spřízněné firmy?
Podvody nemají v byznysu ani daních co dělat! V tom mi jistě dá zapravdu každý podnikatel, který zakládal firmy proto, aby je budoval celý život a pak předal třeba svým dětem. Nikoliv však proto, aby během par měsíců vydělal miliony a do smrti se pak schovával před spravedlností. Nejdál člověk dojde s otevřeným hledím, čestným chováním, slovem, které nikdy nezradí, ale také transparentností a férovostí vůči obchodním partnerům i státu. Podvodníky však stát nemůže „indikovat“ tím, že pošle popravčí četu pro jistotu úplně na všechny podnikatele a v atmosféře strachu pak vytvoří presumpci viny. S takovou by se přece všichni časem na nějaké podnikání úplně vykašlali. Nestálo by jim to jednoduše za to!
Ale vraťme se ještě k odvodům OSVČ na zdravotní pojištění. O to více je pak totiž zarážející pohled na fakta a holá čísla. Například podle údajů Strany soukromníků ČR zpracované studie dokazují, že OSVČ přispívají do veřejného zdravotního systému až třikrát více, než z něj sami čerpají! Údaje vychází ze statistik VZP, která srovnala příjmy od OSVČ s platbami, které poukázala za jim poskytnutou zdravotní péči. Takže nežli někdo vykřikne do světa něco o „třetině sádry“, měl by si nejdříve ověřit fakta a nepropadat společenské objednávce.