Nový azylový zákon neřeší bezpečnostní rizika spojená s uprchlickou krizí

Senát na svátek sv. Martina schválil azyový zákon. Ale nevyřešil s tím rizika, která přináší uprchlická krize.

Ačkoliv se cítím být ovlivněn i rozčarován postojem a názory vysokých představitelů Evropy o uprchlické krizi, jsem přesvědčen, že cílem každé demokratické země by mělo být rozvíjet azylovou politiku a umět poskytnout dočasnou mezinárodní ochranu každému státnímu příslušníkovi třetí země, kterému hrozí pronásledování z náboženských, politických a jiných důvodů. Nevzpírám se proto společné azylové politice, ale nejsem s ní spokojen.
Současná uprchlická krize není obvyklou událostí a Evropa zcela jistě stojí před jednou z největších migračních krizí v historii země. Proto pokládám za důležité opakovaně vyzvat také k větší obezřetnosti ve vztahu k azylové politice. Je vidět, že existující společná azylová politika zkrátka není připravena na takový nápor uprchlíků a dokazuje to chaos, který v Evropě zavládl. Vývoj událostí ukazuje, že bychom se měli stavět k návrhům Evropské unie více kriticky a jak se říká: mít oči otevřené. Nepochybuji o tom, že bruselští úředníci nemají ponětí o tom, co a jakým způsobem ohrožuje bezpečnost našich občanů. Jsem rád, že návrh zákona o azylu, který na svátek sv. Martina projednal Senát, se vydal cestou zpřísnění azylového řízení a shoduji se s předkladateli v úpravě řady věcí (např. právní úpravě podávání opakovaných žádostí, zpřesnění názvosloví, prověřování příjmů cizinců apod.). Ale s celkovým zpřísněním azylového řízení spokojen nejsem.
 Je mi jasné, že nebylo předmětem předkládané novely řešit uprchlickou otázku komplexně a otevírat v této souvislosti další zákony. Přesto bych rád při této příležitosti přeci jen krátce naznačil některé problémy, o kterých bychom měli dříve či později vážně diskutovat a reálně uvažovat o přijetí určitých opatřeních. Inspiraci bychom měli hledat v zahraničí - v Austrálii, Kanadě, ale třeba i v nedalekém Maďarsku. Nechci zde podrobně rozebírat, v čem jsou novely a opatření azylových zákonů sousedních zemí v některých ohledech přísnější a důslednější, a stručně naznačím dva okruhy problémů, které bychom měli řešit.
Prvním okruhem je bezpečnost. V zákoně o azylu mi vadí vágní definice žadatele o azyl. Podle právní úpravy jde o cizince, kteří hledají v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou. Podle této definice se nemusí jednat jen o uprchlíky ze zemí, kde probíhá válečný konflikt či jiné projevy nepřátelství vůči národnosti či náboženství. Tato definice v podstatě předjímá k udělení azylu kohokoli. A tím kýmkoli jsou, jak je vidět, především ekonomičtí migranti. Je otázkou, zda nebylo možné potenciálního azylanta definovat trochu přesněji, abychom orgánům vedoucím azylové řízení zúžili při přijímaní manévrovací prostor.
V předloze ministerstva vnitra mi chybí některé další návrhy, které v rámci preventivní ochrany vlastních občanů přijaly různé evropské i mimoevropské státy. Jedním z nástrojů, jak eliminovat riziko příchodu jednotlivců, kteří inklinují k nerespektování právního řádu, by mohla být podle mého názoru například podmínka podpisu jakési „smlouvy o integraci“. Obdobnou smlouvu podepisují žadatelé o azyl například v Maďarsku nebo Kanadě. Podpisem smlouvy by se žadatelé o azyl pod pohrůžkou vyhoštění ze země zavázali, že budou respektovat českou ústavu, právní předpisy, kulturní hodnoty a tradice země, ve které žádají o azyl. Právní úprava smlouvy o integraci by spadala pod azylové právo a v případě porušení smluvních podmínek by z ní pro azylanty podle zákona o pobytu cizinců vyplývala jasná správní sankce – vyhoštění.
Evropa je postavena na židovsko-křesťanských kořenech a tradicích a všichni, kteří zde chtějí žít, podnikat a sportovat by měli tento kulturní rámec akceptovat a dodržovat. Toto nemá nic společného se svobodou náboženského vyznání. Ať má každý víru, jakou chce. Ale není možné, abychom v Evropě mlčky přihlíželi rozmachu jakéhokoliv radikalismu a narušování principů civilizovaného soužití. I my Evropané, když přijíždíme do muslimských zemí, dodržujeme zdejší společenská pravidla, pánové nenosí kraťasy a dámy minisukně. Upřímně děsí mne představa, že se nám tady jednou rozmůžou manýry, které nedávno předvedl nizozemský fotbalista, když odmítl jako muslim televizní reportérce podat ruku kvůli tomu, že je žena.
Druhým okruhem je sociálně-ekonomická oblast. Souhlasím s návrhem ministerstva na snížení doby, po kterou nemají žadatelé o udělení mezinárodní ochrany přístup na trh práce. Bezesporu by mělo být naší prioritou umožnit azylantům začlenit se do společnosti a najít si práci. Ale je potřeba si uvědomit, že tento problém souvisí i s otázkou sociálních dávek. Pustíme-li azylanty na pracovní trh, umožníme jim zároveň automaticky pobírat všechny další sociální dávky (příspěvek nezaměstnanosti, příspěvek či doplatek na bydlení, pomoc k získání rekvalifikace apod.). Je možné předpokládat, že imigranti začnou využívat sociální systém, neboť budou v převážné většině obtížně hledat zaměstnání. Ať se již může jednat o přechodnou dobu, o to více je důležité, aby v tomto období sehrála svoji roli hlavně motivace k práci, nikoliv náruč příspěvků od státu jako projev sociálních jistot. Nezavedením žádných opatření v této oblasti si vytváříme další velkou sociálně slabou skupinu a do budoucnosti si zaděláváme na velké problémy.
Proto si myslím, že bychom neměli podceňovat téma uprchlické krize a měli bychom být aktivní při hledání způsobů, jak této novodobé existenční zkoušce čelit.

Ivo Valenta, senátor Parlamentu ČR